Moje země , mé domů
19. března 2012 v 20:52 | Annie Myasun
|
Barevné lístky
Moje Země
Moje země , ta pustá krajina
kometa s ocasem z ledu
jako lampa co k ránu zhasíná
když tma a zima se prolíná
tvé hvězdy vedou mě domů .
V noci se noří do hábitu s ticha ,
mrazí mě - jak neslyšně tepe
jak neslyšně dýchá …..
Moje země jsou meandry řeky ,
stočené jak kočka na klíně
A když tě vidím, usmívám se ,
jak když vracíš se k rodině.
Moje země jsou hluboké tůně
Jak oči dívky z nádraží
Utoneš v jejich lůně
A zpět již se nikdy nevrátíš ….
Projdu tě křížem krážem ,
uslyším slova tvých stromů
Vítr v jejich korunách
Zní jako : Vítej domů.
Zvonkohra ptačí hlasů
, šustění dozrálých klasů
Krok lidí v ulicích i na cestách
Vznáším se v nejkrásnějších snách……
MHD v budoucnu
5. března 2012 v 18:00 | Annie Myasun - Scary
|
Neumělec
Druhý pokud o komix ...
omlouvám se za kresbu , nevíte o něčem lepším na kreslení než je Malování ale zároveň o něčem blbuvzdorném ?
btw. může to být špatně čitelné takže dodatky :
bublina : zde vidíte součastný typ dopravy který bude nahrazen hypermoderními vznášedly pro jednu osobu , navíc ekologicky šetrnými.
červená cedule : konference světových papalášů pro moderní dopravu
stolek : pro dobro všech ! neposlouchejte nás !
obrázek dvě
Které budou mít dokonce předzahrádky aby vyvolaly v řidičích iluzi domácího prostředí
obrázek tři
Díky kterým Vám ale mohou připomínat klobouk Vaší tchýně.
První pokus o komix - téma zrcadlo
4. března 2012 v 19:45 | Annie Myasun - Scary
|
Neumělec
Probůh buďte schovívaví , je to můj první pokus , na počítači moc kreslit (a ještě to slavné malování) neumím ale scener nemám - zatím - příští týden už bude.
Podivné snění
28. února 2012 v 19:03 | Annie Myasun - Scary
V moři tichých přání proplouvám bez nejistoty , strachu . bolu
ty jsi se mnou a já s tebou - jsme sami ale přitom spolu
když spánek nepřichází a ty už máš víčka zavřená
má mysl stane se podivně zasněná
ve vlastních světech , kračíme svým cestami které se nikdy nestřetnou
každou noc ač miluji tě - mám záletnou.
Tančím s jinými a ze srdce se raduji
podpatky klapou a žestě zadují
tvé paže jako kočka na klíně mě hřejí
občas si ve skytu duše přeji
at se na chvíli zastaví čas a světlo probudí se později
vím že se to nikdy nestane ale v duši mám naději.
Co Vás ve škole nikdy nenaučí ....
21. února 2012 v 16:14 | Annie Myasun - Scary
|
V šuplíku
Název by spíš měl být co mě ve škole naučili protože takto to bude na delší dobu ale zadání je zadání.
Ve škole mě nenaučili užitečné kreativitě - tedy pokud nebereme jako kreativitu jak napsat co nejrychleji zapomenutý úkol , jak zfalšovat podpis rodičů nebo jak co nejrychleji a s co nejmenší prácí smazat umatlanou tabuli. Taky mě naučili kreativitě výmluv typu sestra mi počmárala sešit , kočka mi zalehla domácí úkol a já jí nemohla budit. Takže škola mě naučila výmluvám a rychlému lhaní.
Pokud myslíte kreativitu jako kreativitu , tak tedy - výtvarná výchova na druhé stupni ve mně potlačila veškeré mé umělecké sklony vlohy protože naše učitelka nesnášela jednu věc - osobitost a vlastní nápad, nejraději by byla kdyby měla 20 přesně stejných kopií jedné věci a jakékoliv výstřelky nebyly tolerovány - dodnes si vzpomínám jak jsme měli kreslit motýla z říše snů.Výtvarka mi tedy umění celkem zhnusila a najít cestu chvíli trvalo.
Ve škole mě nenaučili nic o lidech - nikdo mě nenaučil o tom jak se chovat ke starým lidem , naštěstí já jsem to pochopila ale je mi líto když vidím své spolužáky jak nadávají do babek a dědků a podobně. Staří lidé jsou jako knihy , mají za sebou mnoho let a mnoho moudrosti , a jsou takoví jací jsou kvůli svému životu. .A taky mě nikdo nenaučil jak se vyrovnat po deseti letech jedináčkovství s příchodem malého dítěte do rodiny. Učitelka věnovala mnoho hodin rodinné výchovy tomu jak správně vybírat partnera ale vysvětlujte tohle rozjíveným , nadrženým puberťákům kteří by skočili po čemkoliv - A jedna důležitá věc učitelům úplně vypadla - že jakékoliv partnerství je kompromis !
Co kdybych ......
19. února 2012 v 9:56 | scary
|
V šuplíku
Co kdybych se narodila v jiném světě , v jinačí době ?
Jak tenkrát byla by silná láska , můj milý, k tobě ?
Co všechno by se stalo ?
bylo by to hodně nebo málo ?
Život jak z románů , bylo by jaro …..
Kvetly by třešně kolem cesty , lesem by voněly lípy
Moje srdce zasáhly amorovy šípy
Každý ve svém světě a přece spolu
Pryč od všech starostí , pláče a bolu
Zoufalství jednoho života
1. února 2012 v 21:39 | scary
|
V šuplíku
Vypráví Alice
Myslím že bych Vám o něm mohla vyprávět. To jsem si myslela sice už před léty ale teprve teď jsem poznala význam slov bolest,strach,děs ale třeba i vyčerpání,únava a nespavost - a to jsou složky se kterých se skládá mé osobní peklo - mé zoufalství.
Zoufalství je pocit v cukrárně , kolem mě sedí lidi , smějí se a baví , pijí kávu a přikusují zákusek. Ale já nesmím , nesním zákusek a dokonce mi někdo nedovolí osladit si kafe cukrem . Tak sladím bílou tabletkou ,která vytváří na hladině obrazce přibližně podobné jako jed vhozený do rybníka na hladině.Není to tak že bych byla nemocná na těle , ano , lidi si můžou myslet že mám cukrovku a může to být skvělá výmluva avšak vím že vlastně lžu sama sobě. A to je nejhorší provinění z nejhorších. Zoufalá se cítím kdykoliv se na sebe podívám , v šatech nebo bez nich , v džínech , kalhotech, sukni,silonkách , tričkách i košilích.Myslím že jsem ten pocit adoptovala , jako adoptujete dítě nebo přisejete za své kotě odhozené u popelnice. Nenávidím zrcadla na stěnách a výkladní skříně - vše kde se odrážím. Chci být upír bez odrazu…..
I já jsem se tě tak trochu ujala ale místo vděku jsi se stala cizopasníkem v mé hlavě který degraduje celé žití. Postupně jsi mi vzala všechno a chceš ještě víc. Vzala jsi mi radosti , vzala jsi mi svobodu a štěstí, prožívání - vzala jsi mi to co lidi označují za život , a nechala jsi jen jednu prázdnou schránku kterou ničíš. Nejhorší je že neničíš jen mě , ustála bych to - ale především jsi zkazila životy lidé které miluji a kterým na mi záleží.
Díky tobě jsem poznala co je to zoufalství - a nenávidím tě za to z celého srdce. Je to jako kdyby něco uvnitř mě , moje pravé já - umřelo.
Doufám že shoříš v pekle , utoneš hlubinách.
Nepřecházej do hlavy jiných , nikdo si tě nezaslouží protože jsi ohavná.
Nezaslouží si tě naše rodiny ani naši přátelé - protože mě mají rádi za to jaká jsem - jsem Alice. A ne pro tebe - ať ti říkají jakkoliv.
Putyka
31. ledna 2012 v 11:46 | scary
|
Popsané linky
Tohle je napsáno na téma mojeho dnešního snu.
Seděla jsem v zapadlé putyce setmělého města, neměla nic společného s bary a hernami které září neonem na stovky metrů. Byla to nenápadná budova , obrostlá psím vínem z pod nějž nešla vidět původní barva fasády. Šlahouny se plazily i k oknům a porůstaly pergolu kde sedávali štamgasti ze teplých letních večerů.
Pila jsem skleničku studené vody a ruce mi chladly. Letní, horké slunce už zašlo dávno za obzor a bylo plno " Známé tváře, většina z nich tu chodí už roky, někteří i desítky let" řekl hostinský a šel natočit nově příchozímu korbel piva a donést tvarůžky, které už skoro lozily po stole, jak byly prožrané. Někdo pustil gramofon a místností se rozedněla hudby kterou bych napříč své hudební neznalosti zařadila někdy do padesátých let. Zcela dobře to mohli být současníci Edith Piaf.
"A jak dlouho tu pracujete vy ? můžu li se zeptat" vzhlédla jsem k číšníkovi které mi donesl ještě jednu sklenici vody.
"Teprve deset let, ale pomáhal jsem tu už od dětství - víte dříve tu byl hostinským můj otec a předtím jeho otec, už je to takový rodinný podnik , možná jednou bude pokračovat můj syn - a nebo taky ne , doby se mění a podávejte se mladá pani , díky vašemu příchodu se věkový průměr snížil o desítky let"ukázal po místnosti.
Teprve teď jsem se zadívala na tváře lidí , mnozí z nich by mi mohli být dědečkem , někteří otcem ale žádný z nich bratrem nebo přítelem.
"Možná přijde nová generace i když toho se bojím , tohle je pivnice - a já nechci aby se tu prodávala americká Coca Cola - nic proti Američanům ale tohle se český podnik" usmál se leštíc krygl. "Donedávna tu nebylo ani víno ale to už jsme porušili , občas si tu víno někdo dá"
Teprve teď jsem si uvědomila jeden detail - není tu slyšet žádný podkresový zvuk - ani teče tu voda z kohoutku , slyším lidské hlasy, cinkání skla ale nic takového jako rádio nebo televize. Podívám se po místnosti , nevidím ani jedno, podívám se pořádně jestli mě náhodou zrak nešálí. A nic.
Jen pod stolem - a to jsem si dosud nevšimla - leží velká pří hlava podložená tlapou.
"to je naše mimi mladá paní " jakoby mi četl myšlenky
"miminko pojď sem , bude kuřátko" zavolá na psa. Podle hlavy bernardýn. Zvíře otevře oči a podívá se po svém páníčkovi.
"mimi , bude slepička " řekne a zmizí někde za plentou. Vrací se s velkou miskou plnou masa , je uvařené a hezky voní. Vidím že je tam i něco oranžového a to by mohla být mrkev a zeleného - že my lístky nějaké petržele ? s čím se vlastně vaří slepice ? já to nikdy umět nemusela a nezkoumala jsem to, maso nejím a není ani nikdo komu bych jej vařila.
A musím něco přiznat, dýchá tu na mě klid , nikdo nikam nespěchá a nikdo nenadává na politiky, nikdo neřve při fotbalu. Ve vzduchu se mísí pach piva, slepice a tvarůžků. Nikdo tu ani nekouří cigarety.
Jsem překvapená , možná jsem se vrátila někam daleko do minulosti.
co se děje s autorkou ?
28. ledna 2012 v 14:32 | scary
Doba neaktivity se tu projevuje jen co je pravda. Ale nemohu psát , nemám čas a nemám nápady, nemám sílu ani energii. Nemám chuť si sednou k papíru a něco vymýšlet, nejraději spím , pokud to tedy čas dovolí.
Nechci tu rozvádět důvody ani příčinny , nechci si stěžovat.
Doufám že toto obdobá velmi rychle přejde.
Zde hledá